Videohry patří k jedné z nejoblíbenějších zábav mladé generace. Jsou s námi již několik desítek let, a mnoho z nás na nich vyrostlo. Zdálo by se tedy, že o nich lidé vědí v podstatě všechno. Když se však zeptáme někoho ze starší generace, jaký na ně mají názor, obvykle se dočkáme spíše negativní odpovědi. A to není náhoda.
Jistě, nelze pominout, že i tento typ her má svá pozitiva. Často učí děti logickému myšlení, kombinačním schopnostem, a leckdy i angličtině. Mnohdy zlepšují reflexy i jiné motorické schopnosti. To vše jsou velmi pozitivní věci, které bychom neměli ignorovat. Přesto to mnozí lidé dělají.
Je pravdou, že jsou zde i negativa. Tím hlavním je to, že jsou v podstatě návykové. Jednoduše řečeno, mnoho z nich v podstatě nutí své hráče nejrůznějšími praktikami, aby u nich strávili co nejvíce času. Ten je pak mnohdy na úkor školy, rodiny i volného času.
Navíc je pravdou, že zírání do obrazovky také není zrovna prospěšné, zejména našim očím. Také se díky nim děti málo hýbou, což přispívá ke vzrůstu dětské obezity. Je tedy jasné, že v tomto ohledu je nutné na naše potomky dohlížet. Ovšem, ačkoliv se to může zdát zvláštní, toto nejsou hlavní důvody k tomu, proč mají mnozí k videohrám odpor.
Ten vychází hlavně z obavy, že tyto hry jsou příliš násilné, a učí násilnému chování i naše děti. A je pravdou, že některé z žánrů zahrnují i střílení. Souvislost mezi hraním her a násilným chováním však nikdy nebyla prokázána. Proč tomu lidé věří?
Důvodem je především prezentace v médiích. Tam jsou totiž videohry právě takto často prezentovány, především ve zprávách. Jistě, pomáhá to sledovanosti, avšak značně to poškozuje videohry samotné. Bylo by tedy dobré, kdyby se proti něčemu takovému začali lidé ohrazovat. To se ale zatím bohužel příliš neděje, alespoň ne oficiální cestou. A to je rozhodně velká škoda.