Nádherně barevný podzim pak vystřídá zima. Zde je těžko psát něco o tom, že je jednotvárně bílá, ale přesto překrásná. To bílé býval sníh, který všechno přikryl bílou peřinou. Pokud znáte obrázky pana Lady, tak asi tak nějak to vypadalo. Naše babičky se nám o tom něco navyprávěly. A to my jsme jako děti ještě sněhové nadílky skutečně zažili. Pokud nevíte, co je to sníh, tak je to škoda. No, snad se to ještě nějak umoudří a příroda se vrátí zpět do svých obvyklých kolejí. Prostě, bylo to všechno zasypáno bílým popraškem a nějaké vysedávání na lavičce zahrádky s kávičkou bylo skutečně jen pro ty hodně otužilé.
Takže se vlastně jen procházelo mezi záhonky a stromy a hlídalo se, aby sníh, když byl mokrý, nelámal větve. A ten, kdo vydržel na zahrádce až do soumraku, což netrvá dlouho, může si krásně nostalgicky zavzpomínat při usínání celého kraje. Pokud je třeba, může se ve sněhu prohodit nějaká ta cestička, třeba jen ke kůlně s nářadím. Je to sice dřina, ale jedna z mála prací, které jsou neskutečně krásné. Děti na zahradě mají pravý ráj. Ihned vyběhnou do sněhu a postaví si kominíka. Ech, pardon, sněhuláka. Kutálejí velké sněhové koule a nedají pokoj, pokud jim nedáte mrkev, starý kastrol a uhlí.
Aha, uhlí dnes vlastně již v domácnosti neexistuje. Co tedy vlastně dávají děti sněhulákovi místo knoflíků? Koulování je pro ně také obrovská zábava. A válení ve sněhu? To se po celý rok dělat nedá. Tak honem ven a šup do sněhu dělat andílky. Kdo neumí, naučí se. Třeba jen tak, mezi jinými radovánkami. A pokud je zahrada dostatečně dlouhá a ze svahu, proč nevytáhnou boby a jezdit jak namydlený blesk. Pravda, tady to chce hodně specifické podmínky, ale jde to. Příroda v zimě spí, a tak není od věci jít spát brzy také. Díky posunu času, který vymyslel opravdu „chytrý“ člověk, to můžeme zabalit skutečně velmi brzy.